„Na papírové betlémy moula nepřijede a najít u Prachatic nebo u Husince Zábrdí není také úplně jednoduché, tak mi z krajáče společnosti odšplejchává v mých návštěvnících sem do Zábrdí smetana.“

Tak zní můj slogan.

A je to tak.

Přijíždějí lidé vřelí, spontánní, sympatičtí, vytrvalí, s chutí poznávat a se schopností snadno najít úsměv.

Odjíždějí vesměs neradi, rozesmátí a občas vidím slzy. Mnozí z nich se vracejí, sami či s přáteli ...

Vzpomínám na mnohé z nich.

Na skupinku, co mi u vrat zpívala koledy (a byl červenec), na paní, co se při loučení zeptala: „Můžu vás obejmout?“, na tatínka, co zaparkoval kočárek na dvoře, s miminkem absolvoval prohlídku, pak dole s úsměvem vyndal všechny mé kočky z kočárku (novou vyhřátou voňavou „boudu“ okamžitě a s nadšením zabydlely, byloť Adventu a to jest: zimno), rozloučil se vlídně, aby se za čas přijel „taky naučit tu podmalbu“, na babičky, co se rozplakaly při pohledu na reklamní betlém s cikorkou ze třicátých let a pak mě tu hladily po tváři, na unavený, upocený, rozhádaný a podrážděný zájezd, který se u betlémků vzpamatoval a odjížděl rozesmátý a spřátelený, na ty, co dojedou domů a začnou prohledávat půdy a šuplíky, protože „tady někde nějakej starej betlém ležel“, a když najdou, tak pošlou, protože „ještě může sloužit“, a na mnoho dalších.

Lidí nádherných.